Slovenia outdoor camp

Ve dnech 23-26.6.11 jsme ve Slovinsku uskutečnili trénink na posílení naší fyzické a psychické kondice. Společně s píseckými SASR jsme podnikli cestu do Julských Alp kde jsme prodělali vodní a vysokohorský výcvik. Odhodlání některých členů zúčastnit se tohoto cvičení bylo tak velké, že někteří si domluvili místo ve více transportních vozidlech a do posledních chvil před odjezdem nebylo vůbec jasné kdo, kdy, s kým a odkud vlastně jede. Vše bylo nakonec vyřešeno a v pátek ráno byla celá skupina 12 neohrožených jedinců nastoupena v kempu nedaleko městečka Bovec.

Dopolední program s názvem „výcvik na raftových člunech“ vypadal lákavě. Několik členů přešel smích po zjištění, že ne všichni jedou na raftech pro 6 osob, ale musejí řeku zdolat v nafukovacích lodích pro 2člennou hlídku. Na úsměvu nepřidal ani pohled na řeku Soču, jejíž krásně modrá voda se valila mezi obrovskými balvany a řvala ohlušujícím způsobem. Počáteční strach opadl v mírnějších partiích řeky, aby se náhle vrátil v poslední třetině našeho naplánovaného úseku, kde úzké koryto spolu s velkými balvany dávají peřejím obrovskou sílu. Tento úsek byl opravdu náročný a většina posádek se nevyhnula převrácení a bezmocnému vláčení svých ubohých těl mezi kameny v proudu řeky. Úsek to byl náročný ale zároveň krásný, všechny posádky se s řekou vypořádaly se ctí.

Na odpolední program „canyoning“ se všichni těšili, ale nikdo si moc nedovedl představit, co pod tímto slovíčkem očekávat. Netrvalo dlouho a vše jsme pocítili na vlastní kůži. Přesun na zastrčené parkoviště, navlékání do kompletního neoprenu, úvodní instruktáž, sranda, shlédnutí „našeho“ vodopádu, konec srandy. 20-ti minutový strmý výstup kolem vodopádu, pěkné protažení plic, čůrky potu z neoprenu, takové byly prvotní pocity. Poté jsme sestoupili k uzoučkému potoku, který si svým proudem vymlel koryto hluboko do skály. Po osmělení v ledové vodě jsme postupovali korytem, sjížděli větší a větší vodopády a skákali z větší a vetší výšky do hlubokých tůní. Přes počáteční respekt všichni skočili za horizont z 8 metrové výšky do tůňky o průměru 2 metry, skočili z 10 metrů do malé jeskyně a sjeli 13 metrů vysoký vodopád zvaný raketa. Zkrátka luxusní „zážitky“.

Celodenní sobotní program začal časným budíčkem v 5:00 ráno, tak abychom mohli v 6:00 vyrazit z údolí u městečka Trenta (600metrů nad mořem) na horu Triglav (2864m). Zelené údolí s vysokými smrky a zurčícím potůčkem se pozvolna zvedalo k impozantním horám před námi. Pod krásným azurovým nebem skoro bez mráčků jsme se vydali na výšlap během kterého jsme cestou na nejvyšší horu Slovinska měli zdolat převýšení cca 2200metrů + to samé cestou zpět. Asi po hodině jsme dorazili ke skalní stěně s vodopádem a cesta se začala strmě zvedat. Ve skále jsme začali nacházet zatlučené železné hřebíky pro přidržovaní. Po 100 metrech této náročné stezky, kdy každý zhodnotil své lezecké zkušenosti, jsme se rozdělili na 2 skupiny. První skupina 5ti mužů pokračovala ve výstupu obtížným terénem stěny zvané Komar a druhá skupina se vydala sice delší, ale ne tak náročnou stezkou vzhůru na místo společného setkání na chatě Tržaška koča (2151m). Po 4 hodinách lezení, zdolávání suťových polí a sněhových jazyků se obě skupiny spojily a občerstvily horkým čajem a polévkou na této horské chatě. Došlo k dalšímu zhodnocení zbývajících sil, přerozdělení skupin a dále se ve výstupu rozhodlo pokračovat 7 mužů. Cesta od chaty vedla přes další zmrzlý, sněhový a nepříjemně nakloněný sněhový jazyk, který se bez cepínů a dalších pomůcek zdolával jen obtížně a s vypětím všech fyzických a psychických sil. Další hodinu jsme pozvolna stoupali ke strmé stěně majestátného Triglavu. U stěny jsme si dali krátkou pauzu, minuli jsme se s jinou výpravou horolezců, kteří již sestupovali a byli vybaveni lany a cepíny. Trochu nás rozhodilo, že my máme jen batůžky a posledního Red Bulla, který nás nahoru všechny nevynese. Sil již mnoho nezbývalo, ale posledních 200 výškových metrů již nikdo nechtěl vzdát. Cesta stoupala velice strmě vzhůru. Za pomoci feratů, skob a hřebů jsme se pomalu blížili k vrcholu. Po velmi náročném posledním úseku a sedmi hodinách stálého stoupání jsme ho dosáhli. Užasle jsme sledovali štíty okolních hor a až tady nám došlo, jak vysoko jsme se vlastně dostali. Byl to naprosto impozantní pohled. Následovalo několik fotek sedmi statečných a občerstvení z posledních zásob. Zpět byla vybrána cesta přes Malý Triglav, chatu Planika a znovu Tržaška koča. Do údolí k autům jsme dorazili za soumraku po deváté hodině večer. Následovalo setkání s ostatními v kempu a oslava našeho návratu.

V neděli jsme se cestou zpět zastavili u jedné z mnoha pevností z I. světové války v této oblasti, udělali jsme si několik fotek a pak následovala sedmihodinová cesta domů.

Díky bylo to náročné ale krásné!

Foto v galerii.



You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

Leave a Reply

*

Autor: Pěnda